Má cenu, aby se mé dítě učilo cizí jazyk? Ještě ani pořádně nemluví

V tomto článku se věnuju svým postřehům a zkušenostem při výuce cizího jazyka u malých dětí. A jak malých? Těch nejmenších:-)  Dozvíte se, jak přijímají jazyk jednoroční a dvouletí drobečci.

Určitě patříte mezi milující a uvědomělé rodiče, kteří touží připravit své děti do života co nejlépe. Narážíte na reklamy na výuku anglických či jiných jazykových kurzů pro nejmenší a asi se sami sebe ptáte, jestli to má cenu. Už se mě na to ptalo i několik mých kamarádek, novopečených maminek.

My, co jsme prošli drcením slovíček nazpaměť a klasickými nezáživnými hodinami procvičování gramatiky, si můžeme říct: “No super, kdyby se tak to moje dítě naučilo anglicky hned odmalička, bude mít dveře do světa otevřené. Ale bude to fungovat? “

Spousta rodičů, se kterými mám první informační schůzku, mi hned sděluje své obavy: „Má to vůbec cenu, když neumí pořádně mluvit? Nebude se mu to v té hlavě plést?” Chápu, že je asi dost těžké si takovou hodinu představit. Jak to asi probíhá, co tam ty děti dělají, jak se učí, když nemluví?

Děti chodí do kurzu v malých skupinkách, tak aby s nimi mohla mít lektorka velmi osobní kontakt. Není nutné, aby děti hned mluvily. Když se nad tím zamyslíte, tak děti nasávají mateřský jazyk jako houbičky celý první rok života a někdy i dýl, než vypustí nějaké to slovíčko do světa. Důležité je, aby si uvědomily, že existuje další jazyk. Poslouchají, pozorují, nasávají nové vědomosti, vyhodnocují.

Ti nejodvážnější se pouští do spolupráce s lektorkou už po druhé či třetí hodině. Jiné děti se usmívají, spokojeně pozorují dění kolem a účastní se pouze pokud je to nezbytné. To však neznamená, že by se učily méně. Jednoduše mají delší období ticha. Toto období je pro děti od 1-3 let velmi typické. Ovšem žádné dítě nemá příručku, jak dlouho bude tohle období trvat. V určitém okamžiku se dítě otevře a najednou se člověk nestačí divit, co všechno ví.

Pamatuji si, jak před třemi lety zapsali do naší jazykové školy kamarádi svoji dvouletou dceru Sáru. Byla jsem ráda za jejich důvěru. Tuto skupinku jsem zrovna vedla já. Děti byly skvělé až na to, že zrovna Sára řekla za celý rok jen jednu větu „biscuit, please“ (sušenku prosím).

V hodině se ale zapojovala neverbálně, rozuměla všem úkolům. Na otázku jaká je její oblíbená barva mi místo odpovědi ukázala na červený míč. Jednoduše rozuměla, ale styděla se mluvit a toto období u ní trvalo celý rok. A jak je to dnes? Sára stále chodí do kurzu, už to není to stydlivé dítko a v hodinách se zapojuje a mluví o sto šest.

Věřte ve své děti, jsou to malí géniové!

Pokud chcete vědět, jak na výuku s malými dětmi, podívejte se na mou stránku English for Littlies.