Je Vaše dítě bilingvní?

V dnešním článku se s vámi podělím o své zkušenosti a zážitky z rodinného života naší bilingvní rodinky, která se skládá z pěti člěnů – manžel, syn Lukáš 6 let, dvojčata Marcos a Daniel 1,5 roku a moje maličkost.

Dost často dostávám otázku, jestli jsou naše děti bilingvní, když tatínek je Španěl a maminka Česka.  Dvojčata ještě moc nemluví, ale u Lukáška jsem za těch šest let mohla pozorovat proces, jakým oba jazyky přijímal.

Já cizí jazyky prostě miluju a tak dělám maximum, aby naše děti byly schopné komunikovat v obou jazycích a nedělaly mezi nimi rozdíl. Ze začátku to pro mě byl náročný úkol a velká výzva. Já jsem se snažila, mluvila na svého syna česky, ale výsledky nějak ne a ne přijít. Protože žijeme ve Španělsku, syn byl zvyklý komunikovat zejména ve španělštině. Jediný zdroj češtiny jsem pro něho byla já a hovory po skypu s babičkou a dědou.

Když mu byly dva roky a začínal víc mluvit, tak jsem si říkala: “Bude to dítě vůbec někdy mluvit česky?” Přestože jsem na něj mluvila česky většinu dne, stále mi  odpovídal jen ve španělštině. Dobrým znamením bylo zjištění, že mi rozumí. Avšak tím, že byl obklopený španělštinou ve školce, s kamarády, na ulici,  tedy téměř všude, dost u něj převažovala.

V té době jsem se setkala i s maminkami jiných národností, které na své děti mluvily jen španělsky. „Tak to nesmím dopustit za žádnou cenu“, proběhlo mi hlavou. A tak jsem dál pokračovala ve svém snažení. Teorie je velmi jednoduchá, lidé vám radí: „Maminka musí s dítětem komunikovat svým mateřským jazykem a tatínek zase tím jeho.“

Ano, ale děti jsou velmi vychytralé. Jsou situace, kdy to prostě nejde. Například na rodinných oslavách či jiných akcích, kde je více lidí. Když jsem na Lukáška mluvila česky, lidé se mě ptali, co mu říkám. Také jsem se setkala s názory, že je to neslušné.

Ke zlomu došlo, když měl Lukášek dva a půl let. Zrovna jsme trávili měsíc letních prázdnin v Čechách. Uplynuly první dva týdny naší dovolené a on mluvil pořád španělsky. Přiznávám, že už mě to opravdu štvalo. Jedno odpoledne jsme se vraceli z koupaliště, když se Lukáš někam zatoulal. Začala jsem na něj volat, kdepak je a najednou se ozval dětský hlásek zpoza zaparkovaného auta: „Tady su!” Na ten pravý valašský přízvuk se nedá zapomenout.

A bylo to jako v pohádce, mávnutím nějakého neviditelného kouzelného proutku začal najednou mluvit česky. Měl v té své hlavičce naskládané všechny informace. Byl schopný skládat věty a používat různé slovesné časy. Občas to trochu propojil a řekl: „Babi, quiero (chci) polévečku.“ Mluvil s chybama a někdy jsem si nebyla jistá, co přesně chce říct. Za ty roky udělal velký pokrok. Myslím, že největší motivací je pro něj rodina a kamarádi, díky kterým má spoustu nezapomenutelných zážitků.

Občas jsme netrpěliví a chtěli bychom vidět výsledky hned, nejlépe za týden, za měsíc. Ovšem z vlastní zkušenosti vidím, že je to dlouhodobý proces. I v mém zaměstnání se mi stává, že se mě rodiče ptají, kdy bude jejich dítě bilingvní. Chápu je, nejsou experti v daném oboru a neví, co očekávat. Vždy se jim snažím, co nejlépe vysvětlit, že hodina či dvě týdně anglického či jiného jazyka z nich bilingvní děti neudělá. Ale určitě stojí za to, aby se dítě cizí jazyk učilo a rozvíjelo svůj potenciál.

Teď je Lukáškovi šest let a začíná se stydět. Takže mi minulý týden před vstupem do školy řekl: „Mamko, tady už tak nemluv.” Zřejmě se nechce nějakým způsobem lišit od ostatních. Podobné reakce měl i v minulosti, hlavně doma, reakce typu: „Já ti nerozumím.“ „Řekni to španělsky.” Nevzdávám se, neboť není nad ten úžasný pocit, když slyším své dítě mluvit česky 🙂.